Bez tréninku k vavřínům aneb Roth podle Carlita

Tak jsem se zase po roce vydal do Rothu, místa kde jsem absolvoval svého prvního Ironmana, místa, které přiznávám, mám vlastně rád.

Jsou místa, vyslovením jejichž jména vyvoláme emoce. Roth ve mě vyvolává směsici podivných pocitů okolo žaludku, euforii sdíleného nadšení tisíců ironmanů a desetitisíců fanoušků a příznivců, kteří vždy, za jakéhokoliv počasí, povzbuzují všechny co se do toho pustili, všechny dohromady a každého zvlášť. Stovky dobrovolníků a skvělá organizace závodu, to všechno je fenomén Roth. Něco, co se dá jen velmi těžko popsat, něco co nedokážete předat druhému, je to něco, co se musí zažít a ten kdo to zažil, na to nikdy nezapomene. Roth je droga, kdo ji okusil se přes proklamace pronášené v průběhu závodu a těsně po něm vrací, je těžké odolat a tak sladké podlehnout.

Má letošní příprava (vlastně si ani takové pojmenování nezaslouží), ano, asi poprvé, písemně a veřejně přiznávám, že jsem netrénoval. Shodou okolností, pracovním vytížením a sužován alergií jsem přešel na přípravu teoretickou (ta mi fakt jde, tam jsem dobrý :-) ). Těsně před odjezdem jsem dostal silnou angínu, a tak jsem se kromě času který jsem trávil prací, přesunul do postele, kde jsem se snažil zbavit vysokých teplot, napuchlých uzlin a mandlí, bolestí v kloubech a návrat hlasu. Podařilo se, 15. července vyrážím se svými nejbližšími a pocitem že jsem zdráv, do Rothu. V Praze se připojujeme k Ondrovi a jeho nejbližším a dál pokračujeme spolu.

Stavění stanu v campu nám jde na jedničku, a drobné vady a geometrické disproporce korigujeme správným napětím v lanech přivázaných k okolním stromům. Ondra má stan postavený mnohem dřív, ale na svou obhajobu musím uvést že ten náš byl větší, a taky že Ondra je vedoucí. Využíváme rychlovarnou konvici a připravujeme si první jídlo, je zajímavé, že stačili jen čtyři dny aby se dětem ze zamilovaných instantních nudlových polévek ........ no už je nemají tolik rády. Je nádherné počasí a tak všichni relaxujeme u jezera, pohoda, čistá obloha, příjemná voda ..... jeden by až zapomněl na důvod proč přijel.

V pátek přijíždí teamová podpora, Zdeňa nakonec kvůli zranění nemohl, ale i tak je to úžasné a chtěl bych jim za to moc poděkovat. S Ondrou máme za sebou registraci a jedeme na carboparty. Dal jsem si palačinky a pečivo s ovocným koktejlem. Přiznávám se, že na to se vždy těším, protože ......nevím ani jak se to všechno jmenuje, ale je to vynikající, spolu s ovocnými koktejly kterých je mnoho druhů, nebo čokoládovým mlékem, to nemá chybu. Každý podle gusta, ale já tohle miluju už od dětství ....... děkuju babi.

Na expu kupuju aero lahev a spolu s Jankem za podpory ostatních se ji pokoušíme dát na kolo. Máme návod, ale ne jistotu. Několik dnů, včetně závodního sledujeme všechny kdo ji mají taky a snažíme se dovtípit, jaká montáž bude ta správná. Zdá se, že co majitel, to originál. Po závodě mi ale Janek sdělí že už ví, takže jsem tím co ví.

Z pátku na sobotu přichází slibovaná bouřka, blesky, silný déšť a vítr si pohrává se stanem. Kolem druhé hodiny ráno Esterka oznamuje že jim teče do stanu a má trochu mokrý spacák. Podlážku vytíráme, Esterka si jde lehnout za mnou do mého spacáku aby se uklidnila a já si beru její. Zjišťuju jak je český jazyk pružný a ohebný a snažím se najít suchý kousíček trochu mokrého spacáku kterým bych se zakryl. Venku se citelně ochladilo a tak se snažím zakrýt tak, aby mě to co nejméně studilo a při úporné snaze usnout myslím na techniku Tumo a jak že to vlastně ti jogíni s těmi mokrými prostěradly dělají. Nad ránem na to možná přicházím, ale pravděpodobně jen usínám vyčerpáním. Za chvíli jsem ale vzhůru, protože prochlazené ledviny udělali své a je potřeba to řešit, odcházím na záchod. Při pohledu do zrcadla sleduju nepřítomnou tvář mající na sobě záhyby a vrásky které neznám. No nic, než se vrátím ke stanu budu šohaj. Zřejmě ten čas nestačil, potkávám Janka který konstatuje že vypadám jak mrtvola. Spát už nejdu, je zamračeno a fouká. Dohodli jsme se s Ondrou a Jankem že se pojedeme projet. Jedem jen na Solar a zpět, je to zvláštní, myslel jsem že na kole jezdit umím, ale vůbec mi to nejde. Přistihuju se, že myslím na to co na těch závodech budu vlastně zítra dělat. Dávám si těstoviny s fazolema a jdu s Ondrou předat kolo do depa. Je potemnělá obloha, fouká, na kanále jsou vlny jako na moři (tolik ne, ale pro mě i tak stačí).

Jdu brzy spát, po probdělé noci jsem unavený, usínám téměř okamžitě, jak si lehnu. První probuzení ve dvě, odcházím na záchod, další probuzení jdu znovu, ale už si nelehám, kontroluju si věci a v hlavě probírám co mě čeká.

Je to tady - beru nachystané pytle a vyrážíme s Ondrou a skvělou podporou na start. Sundávám z kola plastový pytel proti dešti, kontroluju tlak v pneumatikách a zjišťuju že jsem si nevzal žádnou výživu abych ji dal na kolo. Něco mám v pytli po plavání, ale ten už jsem odevzdal. No nevadí přece se nenechám rozhodit nějakýma malichernostma. Nasazuju si neopren a pomáhám s neoprenem Ondrovi. Jsme ready, jdu se postavit na start. Definice pocitů v té chvíli nejvíc vyjadřuje odevzdanost, co má být bude. Vím že plavání je mou nejslabší disciplinou, osobně ji nazývám koupání, protože o plavání ve skutečnosti opravdu nejde.

Start, zkouším kraul, po několika schytaných úderech a nedechnutí vody si uvědomuju že je to skvělý adrenalin, ale měl bych doplavat a čeká mě ještě kolo a běh. Přecházím na styl, který Ondra loni pojmenoval "Bójka", bolí mě páteř a po kilometru přicházejí první křeče. Nejsem masochista, ale jsem šťastný, jsem v Rothu, na břehu vidím Gabču, Marcelku, Esterku, Eričku i Jonáše. Povzbuzují mě a já vím že se i smějí, musím se smát s nimi, je mi dobře, na křeče i bolest v páteři jsem si zvykl, nespěchám, odhaduju že bych to mohl dát pod dvě hodiny, není to nic moc, ale pro mě to bude dobré. Za druhou otočkou na mě volá Gabča, už to mám jen kousek. U výlezu se přidává k Marcelce s dětma, tak nějak vypadá štěstí, jsem rád že všechny vidím, že jsou tady a myslím na to, že to nemůžu vzdát, že se musím snažit co jen to půjde, ne kvůli sobě, ale kvůli nim, kvůli všem, kteří jsou tady, aby mě podpořili.

První depo trochu zmatek, ale bylo určitě rychlejší než loni. Jdu na kolo, je mi zima, ale to přejde jak oschne voda a nastoupí pot. Opačné prohnutí páteře je změna, ale bolí. Křeče se neozývají, šlapu co to jde, respektive tolik abych nedráždil a svaly nešly do křeče. Jede se mi úžasně, do prvního stoupání, hlásí se první křeče kterých se už nezbavím po celý závod. Ale jedu, diváci jsou úžasní a podpora je fantastická, ještě jednou moc děkuju (a hned tak nepřestanu), protože bylo opravdu skvělé Vás tam mít. Mé kolo by se dalo redukovat na vzájemné přetahování s Antoniem ze Španělska, říkal jsem si že je dobrý a skutečně dobrý i byl, ale to byli letos všichni Španělé.

Příjezd do depa, na to jsem si dával pozor, ale support byl ohleduplný a znalý, věděli že nejde jen o to pomoct mi z kola a vzít jej, ale také dohlédnout na to jestli jsem schopný jít sám první metry, kdo zkusil, ví o čem mluvím :-) Toto depo bylo také rychlejší než vloni. Vedle sedící Francouz se nemohl rozhodnout jestli běžet s čepicí nebo bez, nakonec se rozhodl že poběží bez ní a řekl že si ji mám vzít, já mu řekl že taky poběžím bez čepice, ale že si ji vezmu. Zasmál se, poplácal mě po zádech, popřál úspěch a už jsem ho neviděl. Zavázal jsem si druhou botu a vyrazil za ním. Nohy po kolu dlouho nevěděli co po nich chci, ale já věděl že to přejde. Hnala mě potřeba na záchod, asi je to zvyk, ale zatím to tak vyšlo vždy že jsem poprvé šel až na 4. km maratonu. Jenže letos bylo strašně moc diváků a tak jsem šel až později, je pravda že tam byly divačky, ale já fakt musel, a nevypadalo že jim to nějak vadilo. Když jsem se vracel na trať objevil se Janek se slovy "co dělám, proč neběžím", říkal jsem že jsem byl na záchodě, ale on jen "běž, běž", jak se na správnou podporu patří. Maraton jsem si užíval, našel jsem si rytmus a naklonění páteře kdy se křeče ozývaly minimálně a páteř skoro nebolela, nesměl jsem ale zrychlit ani zpomalit a nedej bože špatně šlápnout. Chtěl jsem běžet rychleji, protože jsem cítil že bych mohl, byl jsem ale vždy vrácen do reality.

Před první otočkou potkávám Ondru, oba si svorně sdělujeme že příští rok nejdeme, nepochybuju o tom že v tu chvíli to oba myslíme naprosto vážně. Potkávám kluky z Čech a zdravíme se, je to příjemné, letos nás v Rothu bylo dost na to abychom byli vidět. Otočku mám za sebou a blížím se k mostu. Vidím Marcelku, mám žízeň a jsem šťastný, je vedro. Běží se mnou a říká že děti mají vodu, vypiju jim poslední doušky co měly, dám každému polibek a vyrážím na trať. Už jen asi 25 km. Jde to, sleduju diváky a usmívám se, přichází seběhnutí z hráze a špatný došlap, bolest v páteří, křeč do svalů jak se snaží vyrovnat nerovnost, zatmění před očima a poprvé se ozve žaludek, snad se nepozvracím... bežím do mírného kopce a nemůžu uklidnit ani žaludek ani svaly, na občerstvovačce si vypláchnu jen pusu vodou a vyliju si ji na hlavu a pokračuju dál, přichází les a zklidnění, zase jsem ve svém "bezbolestném pásmu" a prokousávám se k cíli, už dlouho mě předbíhají jen sem tam štafetáři, přebíhám most a potkávám Ondru, říká něco ve smyslu "za chvíli mě máš" a já nechápu. Za chvíli mi to dojde, jsem kousek od otočky… otočka, špatné došlápnutí, temno a zvracím, naštěstí je to v lese, nedal jsem to ani na cestu, křeč mám všude, nepolevuje ani v žaludku, ale občerstvovačka je kousek, zkouším vodu, nedá se pít, balená už došla a tak neriskuju ani ISO ani vodu a jdu do koly, vodu leju na sebe a vybíhám. Dávám si větší pozor na cestu a na došlapy, snažím se trochu zrychlit, Ondra nasadil ostré tempo, protože jej daleko před sebou nevidím. Nebudu to hnát, tahle výstraha mi stačila, chci dokončit, dnes mi o čas opravdu nejde. Ondru potkávám v Rothu na náměstí, už to máme za sebou, to dáme i kdybychom se měli vzájemně nést nebo se doplazit. Chceme doběhnout spolu, nebo s dětma pokud tam budou. Vidím děti, vbíháme spolu do cíle a já jsem šťastný. Jsem šťastný, že jsem to zase dokázal, že jsem si nepřipustil že bych mohl vzdát i když mi bylo chvílemi nesnesitelně, jsem šťastný že jsem na to nebyl sám, jsem šťastný že mám skvělé kamarády.

A pokud někdo chce jít příští rok závodit do Rothu, nestyďte se, půjdu s váma (musím se ale konečně naučit plavat). Roth je fenomén, je to závod který dělají závodníci, diváci i organizátoři, je to náboženství a my s Ondrou jsme se stali jeho součástí, a kdo byl letos s námi, je jeho součástí také.

Carlito